Odstranění chrápání – vlastní zkušenosti

Nevím jestli je to dobře nebo ne. Nejčtenější články na starém blogu byly ty, kde jsem popisoval průběh a vlastní zkušenosti z operace za účelem odstranění chrápání. Ještě do zrušení hostingu mi sem tam dorazil e-mail s dotazem, zda-li do toho jít nebo ne a jak moc to vlastně bolelo a jestli se to časem nevrátilo. Tak jsem se rozhodl je všechny dát sem. Třeba budou někomu k užitku.

Omluvte ve článku hvězdičky * a špatné rozložení odstavců. Z původní databáze jsem dostal pouze prostý text. Na tuto skutečnost bych svedl i mizerný pravopis a sloh, ale to mi asi neprojde…

Odstranění chrápání není nebolestivé!

Konečně nadešel den na který jsem byl objednán snad přes 2 měsíce. Den, kdy jsem se vydal do Litoměřic na operaci pro odstranění chrápání.

Jo, taková hrůza! 25 let a chrápe! No co? Do doby dokud to znamenalo jenom to, že na rodinné dovolené odcházel mladší bratr spát vedle záchoda radši než v jedné místnosti se mnou, to bylo ještě dobré. Horší to je, když trápíte někoho, koho nechcete trápit a nemůžete s tím absolutně nic dělat (snad jedině nespat). To, že první pohled po ránu byl do podlitejch, nevyspalejch očí mojí přítelkyně a taky to, že mi už přestávalo stačit spát 8 hodin, byly dostatečné důvody pro podstoupení tohoto obřadu. Když jdete spát v 23. hodin, spíte do 8:30 a jste furt nevyspalý, není to nic moc. (nešlo o přespalost – zkoušel jsem spát i 6 nebo 7 hodin)

No tedy po splnění jedné prohlídky, domluvení dnešního termínu a předoperačního vyšetření z minulého týdnu, jsem se mohl vydat na cestu. Na cestu protože dané ORL je v Litoměřicích. Byť jich je několik i po Praze, je to na severu podstatně levnější a to i se započtením případné cesty. Hlavně adresu www.chrapani.cz jsem prostě naťukal jako první. Stejně jako na úvodní prohlídku i na operaci samotnou jsem byl objednán na 8. hodinu ranní. Když máte problém se vyspat a navíc jste máte návyk chodit spát tak kolem půlnoci, vstává se v šest ráno opravdu “skvěle”! Stejně jako při předoperačním vyšetření, tak i tady jsem hned dostal injekci do zadku – nevím proč.

Když už jsem byl vysezenej v čekárně, vzali mě dovnitř. Dr. Sabotinov je poměrně klidnej a příjemnej člověk. Líbilo se mi, že mi řikal, co kdy udělá a neměl ve zvyku, jako státní zubaři, mi dělat překvapení. Došlo na umrtvení. Sprej s příchutí banánů nebyl nijak hrozný. Sestřička mě varovala, že budu v krku cejtit knedlík a jediný, co se po mě chce, abych dával pozor na dejchání (asi abych vydržel do doby placení).

Sprej byl v pohodě. Pak přišla injekce. Díky částečnému umrtvení jsem toho moc necítil, ale měl jsem dojem, že mi propíchli krk a trochu se z toho zakuckal. Ono zakuckat se není nic hrozného, pokud nemáte v krku 20cm dlouhou jehlu.

Když bylo po umrtvování a já přestal cokoliv cítit, opravdu jsem si dával pozor hlavně na dejchání a taky polykání. Když nic necejtíte v této oblasti, polyká se dost špatně. Pan doktor rozložil a zapnul onen vychvalovaný laserový přístroj, který vypadal jako věšák, co byl u nás v družině na ZŠ.

Samotná přítomnost divné tyčky v krku mi nějak nevadila. Podle zvuku jsem poznal, kdy laser zapíná a taky podle pocitu v krku. Lehce to štípalo. Horší byla vizuální část. Laser totiž nedělá nic jiného, než že upaluje tkáň, to jsem věděl. To, že s každým výdechem vydechnu kouř jako drak, to mě trochu zarazilo.

Byť se celý proces nedá označit jako bolestivý, byl jsem rád, že je u konce. Pokud to neoznačím jako bolest, musím to označit jako vrchol nepříjemnosti, ale necelých 10 minut jde přežít a značnou dávku záporných pocitů způsobil dávící efekt.

Dopadl jsem asi dobře. Zaplatil Kč 6.300,– (200 Kč sleva za objednání se přes internet) a vydal se zpět do Prahy. Ještě než jsem nastoupil do auta, jsem si znovu pročetl pokyny, které mi byly i sděleny:

  • – Omezit obyčejnou aktivitu (Omezit jakoukoliv aktivitu by u mě neměl být problém)
  • – Měkká dieta – vypustit citrusové ovoce, tvrdou stravu, do kontroly (Je sekaná tvrdá strava???)
  • – Pacienti nejlépe snášejí: těstoviny, bílý jogurt, čočku, rýži, instantní polévky. Nesnášejí bramborovou kaši a ovoce a zeleninu (No sakra! Co si počnu bez zeleniny?)
  • – Pít velké množství tekutin, 3 – 4 litry denně. Ne alkohol a bublinkové minerálky (Normálně piju tak 5 litrů a bez alkoholu to tejden ještě snad vydržím)
  • – Kloktat slanou vodou (2 čaj. lžičky na 1 litr vody) *no uvidíme* Jakoby toho nebylo málo, nesmím 2 dny kouřit, což mě štve nejvíc.

12 dní po odstranění chrápání

Když jsem dopisoval minulý článek o tom, jak jsem si nechal laserem vyoperovat kus huby za účelem likvidace mého hlasového projevu v nočních hodinách, netušil jsem, co mě čeká.

Že samotná operace je otázkou spíše nepříjemného pocitu, jsem si zvládl přečíst s dostatečným předstihem. Jedno můžu dnes všem říct najisto – příjemné to opravdu není!

Jenže ačkoliv by se mohlo zdát, že cca 10 minut dlouhý, ambulantní zákrok s sebou nese obdobnou léčebnou proceduru, pravda je naprosto jiná. Trochu pozdě člověku dochází, co všechno najednou nemůže polknout. Ono toho není moc, co by laserem vyškvařenému hrdlu přímo uškodilo, ale je toho sakra hodně, co uškodí majiteli onoho hrdla.

Jak už jsem napsal, lze věci rozdělit na ty, které se nesmí a na ty, které vás zabijou. První skupina není moc velká – studené pití, bublinkové minerálky + alkohol a kouření po první dva až tři dny od operace. Skupina druhá je de facto všechno. Spíš bych řekl, že tam nepatří “fyziologickej roztok”((voda se solí, 1 litr = 2 lžičky)), který je naopak největším přítelem operovaného. Jinak není jisté nic!

Bolest nejde srovnat s trháním osmiček. Po trhání zubů bolest už jenom ustává a konkrétně v mym případě se jednalo o 1 den pro zotavení. Bolest po operaci měkkého patra se stupňuje, klesá, mizí a zase se objevuje. Zažil jsem momenty, kdy jsem o krku vůbec nevěděl a momenty, kdy jsem se ládoval brufenama a cucal Strepfen, který taky docela pomáhá.

Den byl ještě dobrý. Nikdy nešlo o nesnesitelnou bolest, která by nešla přežít. Horší byla noc. Když bdíte a přichází na vás bolest, dáte si pastilku, případně ten brufen. Když spíte, probere vás až totálně třeštící huba a to včetně zubů, krku, jazyka apod.

Zajímavý bylo mluvení. Mluvit po operaci jde, ale při mluvení člověk musí polykat a polykání je hlavní problém! Tedy čím méně mluvení, tím méně polykání a čím méně polykání, tím méně bolesti. Nevím proč, ale zrovna v tomto stavu všichni chtěli něco zopakovat a dělali nahluchlý.

Uzdravení po operaci trvá cca 2 týdny. Po tuto dobu ovšem nelze nepít a nejíst. Rozhodně ne v mém případě. První co jsem zkusil byl dietní shake, který se doma tak nějak válel. Výhodou je, že to zaplácne, ale nejde na tom žít furt. Poprosil jsem tedy bratra se švagrovou o jogurty a jogurtový nápoje, které v lednici nebyly. Zkusil jsem vypít jogurtové mlíko a běžel jsem kloktat slanou vodou. Zkusil sem doporučovaný bílý jogurt a po jedné lžičce jsem běžel kloktat slanou vodou a rovnou sem s ní zapíjel brufeny!!! Ne! Bifidus Essensis opravdu není tak zdravý, jak říkají v reklamě! 😡 Aspoň trochu dobrá zpráva je, že po každý takový chybě vás zachrání ona slaná voda… pokud jí máte po ruce!

Pokud si necháte operovat měkký patro, připravte se na následující úskalí (krom uvedených): – každý se vás bude debilně ptát, jestli chrápete, byť budete sotva nějakou hodinu od operace. Toto je asi nejčastější jev, kterýho budete mít doslova po krk – přestanete se v noci budit chrápáním, ale začnete se budit bolestí – za něco málo přes týden zhubnete cca 5kg. Jenom doufám, že pointa operace na odstranění chrápání nespočívá v tom, že vám znemožní přijímat potravu a tak vás donutí zhubnout – několikrát to prostě nevydržíte a vrazíte si do huby nějakou pochutinu (dle gusta), kterou najdete nebo se s ní, jako na truc, budou cpát všichni ostatní… Připravte si slanou vodu!

Každej vám bude chtít poradit, co jíst. Zpravidla to bude bramborová kaše, která je jako první zakázaná (ve vašem vlastním zájmu) na pooperačním doporučení. – velkým nepřítelem po celou dobu rekonvalescence bude krknutí (říhnutí, chcete-li). Ušima to neumím a vůbec si nepředstavujte nějaký hlasitý projev – ten by mě asi zabil. Byť sebemenší náznak trávení bude vteřinou utrpení. Naštěstí jenom vteřinou. No a pokud by jste měli chuť se zeptat, jestli opravdu nechrápu, tak si počkejte na úplný konec celýho kolotoče. Na poslední kontrolu jdu 6. června a uvidíme. Komu by nestačila tuna textu, může se podívat na článek na serveru iDnes.cz, kde je k nalezení i něco obrázků a dokonce několikaminutové video.

Operace chrápání – poslední prohlídka

Když mi dnes ráno zazvonil v 8.00 budík, uvědomil jsem si, že vlastně se mám naposled vydat do Litoměřic, kde jsem si před ne dlouhou dobou nechal laserem odstranit noční zvukový projev.

Jak to celé probíhalo těsně po operaci a jak následujících 12 dní jsem už popisoval. Nebudu tím teda otravovat znovu. Je tu finále a s ním poslední prohlídka v Litoměřickém ORL centru, kde jsem si nechal neduh odstranit. Můžu zase normálně jíst, mluvit, pít, polykat, pískat, ale už ne zpívat a chrápat. Zpěv mi nešel nikdy a laserový zákrok na něj asi tedy neměl vliv. Chrápat mi šlo velmi dobře.

Přinutil jsem Danielu, aby přijela do Prahy dřív než ve čtvrtek a já měl tak 2 noci na zjištění, jestli zákrok reklamovat nebo ne. Jak bych reklamaci v tomto případě prováděl si neumím představit a proto jsem rád, že to dělat nemusím. “Fakt je, že poslední 2 noci jsem nechrápal!” Nebo aspoň ne tak, aby si toho moje polovička všimla. To byl účel vynaložení cca 7.000 Kč a něco málo času, ale dost sebeobětování pro tenhle zákrok. Hlavně “noc bez chrápání” byl předtím jev velmi ojedinělý, ať jsem zkoušel si před spaním vysmrknout mozek, nechat se přes noc nabíjet protichrápacím přístrojem nebo čachrovat s polštářem. Schválně jsem si spočítal, jak draho mě celá operace vyšla oproti jiným ORL, provádějícím tenhle zákrok, v Praze. Jedno z těch levných, je přímo pobočka onoho ORL z Litoměřic, kde operace vyjde na 9.000 Kč + 1.000 Kč prohlídka. Ať jsem počítal, jak jsem počítal… i přes náklady (nafta) na 4 cesty do Litoměřic, severočeské centrum vyšlo levněji. Nehledě na to, že ani tu naftu jsem nemusel cálovat z vlastní kapsy 😉 Pokud by se tedy mezi návštěvníky tohoto článku našel zájemce o informace, ať mi napíše a rád prozradím, co jsem v článcích zapomněl. Ale mnoho toho asi nebude. Jenom uvažuju, jak se nechám upgradovat příště. Že by liposukce… 😯 😕 😀

Odstranění chrápání po 3 letech

Příští měsíc to budou přesně 3 roky, co jsem si nechal vykonat zákrok spočívající ve vypálení kusu krku za účelem odstranění chrápání. Podrobně jsem se rozepsal v článcích – Odstranění chrápání není nebolestivé, 12 dní po odstranění chrápání, Operace chrápání – poslední prohlídka. No a protože za ty 3 roky mi přišlo bezpočet dotazů ohledně této procedury, rozhodl jsem se sepsat ještě jeden článek.

Dotazy posílají muži i ženy, věkově mezi 20 a 60 lety. Chrápání si tedy nevybírá. Dost e-mailů dokonce i čítalo informaci, že noční zvukové projevy ohrožují vztah dotyčného/dotyčné a většinou tihle právě byli na pokraji zoufalství, protože vyzkoušel všechno možné a nic pořádně nezabralo. Není moc divu. Jsem zastáncem, že když chci někde výsledek nebo úspěch, jednoduchou cestou jej prostě nedocílím a pokud ano, bude to jenom milé překvapení. Nicméně to není rozhodně tento případ. Pokud mluví někdo o chrápání jako o problému, určitě mu nepomůže vykloktat si před spaním slanou vodou. Pokud by to fungovalo takhle jednoduše, tak těžko bude mluvit o chrápání jako o problému.

Před 3 lety jsem moc dlouho neváhal tušil jsem, že jenom razantní zásah má šanci na úspěch. Jak hodnotím celý průběh s delším odstupem? No 14 dní po operaci mi dnes přijde jako směšné období, ale stále mám v paměti omezení, které sebou operace nesla. Jak jsem psal tehdy, operace samotná bolestivá nebyla, ale následující 2 týdny si člověk uvědomí, jak často chce něco jíst nebo pít a přitom nemůže, pokud nemá po ruce osolenou vodu, která jediná 100% pomáhá. Na toto období se ale rychle zapomíná. Do měsíce v podstatě jeden ani neví, že byl na nějakém zákroku. Efekt je okamžitý. Po operaci těžko totiž můžete vydávat vůbec nějaké zvuky, natož potom chrápat. Bavit se o výsledku má až zhruba po tom měsíci.

Sám si těžko můžu položit otázku, jestli chrápu nebo nikoliv. Můžu ale potvrdit, že jsem se přestal budit ze spaní s pocitem, že někdo mi v pokoji řve z plných plic. Také můžu mluvit o lepším spánku. V době před operací jsem potřeboval už pomalu cca 10 hodin spánku, abych byl druhý den použitelný a mohl mluvit o tom, že jsem se vyspal. Hodně lidí se také ptá, jestli se chrápání nevrátilo. Výše uvedené, mnou pozorovatelené, jevy jsem už nikdy nezaznamenal. Před operací jsem byl doktorem upozorněn, že chrápání se jednou může vrátit, ale spíše půjde o desítky let. Těžko tedy říci, jestli třeba v mých padesáti nebudu muset na operaci znovu, ale už teď, po 3 letech co jsem se otrkal, bych klidně na to šel znovu.

Sluší se ale upozornit na další věc – od operace se mi o něco častěji stává, že mi zaskočí, když se něčeho napiju. Je pravda, že tekutiny lemtám ve velkém měřítku a i předtím jsem snažil polknout větší hlt, než je zdrávo. Nicméně po operaci až dodnes se jev “zaskočení” stává častěji. Nelze však mluvit o výrazné překážce, která by byla na denním pořádku. Abych ale, jako v předchozích článcích, nemluvil pořád jenom za sebe, přemluvil jsem mou milovanou, aby sama napsala nějaké postřehy. Ostatně na operaci jsem šel také kvůli ní, aby se vyspala a abych se nemusel koukat po ránu na její zkrvavený pohled. Její slova asi toho řeknou nejvíc o kýženém výsledku. Jenom ještě upozorňuji, že text jsme psali nezávisle na sobě (proto všude zmínka o krvavých očích – nejsme satanisti 😀 )

Spánek vedle milované polovičky je příjemný relax, ovšem jen do doby, než začne vyluzovat zvuky připomínající partu dřevorubců v plném pracovním nasazení. V tu chvíli si řeknete: „ No tak přece nepošlu chlapa k vodě jenom proto, že se vedle něj nedá usnout.“ a začnete vymýšlet nejroztodivnější řešení této nemilé situace. Od počátečního šťouchání, přes převalování spícího partnera na břicho (věřte, že se to dělá dost špatně, když váží dvakrát více než vy) až po špunty do uší. U mě ztroskotal i nápad naučit se chrápat taky, a nejlépe hlasitěji než on, abych jej mohla „přeřvat“. Optimistický pohled na to, že situaci nějak vyřešíte, vás po pár neúspěšných pokusech a několika probdělých nocích zaručeně přejde.

Já jsem měla to štěstí, že polovičce záleželo na tom, abych se vedle něj v klidu vyspala. Možná to bylo způsobeno také tím, že se každé ráno nechtěl dívat na můj otrávený obličej a na kráse mi zrovna nepřidaly ani rudé nevyspalé oči. Další pokusy, které zahrnovaly například i přístroj proti chrápání, který dával elektrické šoky, byly marné. K mému podivu tedy došlo až na operaci, ke které jsem byla zpočátku hodně skeptická a moc jsem nevěřila tomu, že bude fungovat. Nebo že efekt bude pouze dočasný. Po první „testovací noci“ jsem ale byla opravdu mile překvapena. Sice chrápání neustalo úplně stoprocentně, ale decibely to snížilo alespoň o devadesát procent.

Teď, přibližně po necelých třech letech, můžu říct, že chrápání se od té doby nezhoršilo a výsledek je stále perfektní. Sice občas nějaké chrupnutí slyším, ale není to nic hrozného a dá se u toho krásně usnout.

Dnes (září 2014) to pomalu bude 6 let, co jsem zákrok postoupil. Ne, chrápání se nevrátilo. Tak jsme si aspoň pořídili mopsíka, který nám dodává správnou zvukovou kulisu během spánku 🙂