Manželská válka

Každý ženatý jedinec mi musí dát za pravdu – manželství je plné malých válek. Nemusí jít o nic extra závažného, ale jako lidi jsme jsme jenom jiný druh zvířat a tak máme stále v našich povahách zakódovánu potřebu si vymezovat hranice vlastního prostoru, vlivu nebo čehokoliv. Zejména tam, kde se naše hranice potýká s hranicí toho druhého v páru.

Zářným příkladem může být válka s mou, jinak samozřejmě milovanou, ženou o to, kdo vyhodí tubu od zubní pasty. Když je tuba v kelímku nová, je na všech frontách klid a vládne mír. Nicméně čím více zubní pasty v tubě ubývá, tím začíná víc a víc žhnout studená válka o to, kdo tubu vyhodí a vloží do kelímku novou. Studená válka je důležité označení, protože v našem případě nedochází k žádným dohadům nebo vůbec jakémukoliv vyjednávání. Je to čistě o tom, kdo nedokáže z tuby ráno vymáčknout dostatek pasty a bude potřebovat vybalit tubu novou.

Jako správný 3M (mačo-muž-man) jsem byl tentokrát odhodlaný v této mikroválce neprohrát a do každé bitvy jsem dával vše. Nejprve jsem využíval větší síly, abych tubu více zmáčkl. Záhy jsem zapojil i tzv. „inteligent service“, tedy taktické myšlení za účelem srolovat tubu tak pečlivě, abych v kombinaci s ještě větší silou z ní dostal vše, co můj kartáček potřebuje. Žena se však očividně odmítala vzdát a patrně rovněž byla schopná dostat z tuby potřebné množství zubní pasty. Ne, že bych jí ráno sledoval, ale tak nějak oba víme, že ten druhý by určitě neopustil ráno dům bez řádné zubní hygieny.

Poslední taková válka byla obvzlášť krutá. Jednoho rána jsem už nebyl schopen dostat z tuby dostatek zubní pasty, aniž by se to obešlo bez slz v mých očí a výrazu vzpěrače útočícího na nový rekord docela jistou destrukci vlastního těla. Následující den jsem pak musel přistoupit k metodě vyžadující opuštění koupelny. Našel jsem si vyvýšený práh dveří a jednou nohou jsem celou svou vahou šlapal na tubu pasty, zatímco rukou jsem u země držel kartáček tak, aby se nedotkl podlahy a přesto zachytil opravdu poslední zbytky zubní pasty.

Ztráta důstojnosti a nasazení těch doslova nejtěžších kalibrů však přineslo své ovoce. Další den se v kelímku objevila nová tuba zubní pasty a já tak mohl přijmout potupnou kapitulaci mé ženy. Zase jsem vybojoval více prostoru a radoval se ze života v němž již nikdy nebudu ten, který bude muset vybalovat novou pastu z krabičky.

Dlouhé týdny až měsíce jsem se opájel vítězstvím v těchto památných bitvách. Až uběhlo dost času, abych tuto naši válku při nějaké příležitosti zmínil před svou ženou. Ta se tvářila, jakože neví o čem to mluvím. To jsem nejprve přisuzoval buď choré paměti nebo nevoli přiznat porážku. Jak jinak by šlo zapomenout tak majestátní při jako byla ona studená válka o vyhození zubní pasty? Když jsem jí můj postup válkou trochu připomněl a chtěl po ní popsat její ranní snahy o vyloudění trochu té zubní pasty z útrob plastové tuby, zasadila mi ránu tak moc nečekanou, jako smrtelnou.

Žena mi řekla, že mojí zubní pastu vůbec nepoužívá, protože má vedle v poličce svou vlastní a že mi pouze občas vyhodí tu mou a dá novou, když si všimne, že už tam nic nemám. Věřím jí. Ostatně by to vysvětlovalo, jak můj protivník mohl vyvinout takovou nadlidskou sílu, že z tuby každé ráno něco dostal. Byl jsem to totiž já sám. Imbecil, co si není schopen vzít novou tubu zubní pasty z krabičky.