Já a fotbal

Od malička jsem měl rád fotbal s klukama ze školy. Od malička jsem ho moc nechápal v televizi nebo abych dokonce šel na stadion. Jednou, asi v deváté třídě, mě tam spolužáci vytáhli a zajímavější pro mě byl stánek s klobásama, než co se dělo na trávníku. Po včerejším „úspěšném“ zakončení ME 2016 ze strany našeho národního týmu si kladu řadu otázek. Proč se stále tolik lidí zajímá o výkony reprezentace ve sportu, ve kterém jsme tak špatní? Proč se do fotbalu v našich končinách vůbec cpou nějaké peníze?

Samotný princip sportu nemá smysl řešit. Osobně se nevydržím koukat na zápas, který trvá hodinu a půl a skončí 0:0. Ono to vlastně ani není rovných 90 minut, protože na samotném konci si rozhodčí dle své vlastní vůle nastaví navíc, co se mu zrovna libí nebo jak moc se mu chce na záchod. Ale budiž, někoho to může bavit a nikdo neřekl, že se každému musí líbit šachy, fotbal nebo kolová.

Vezmeme to ale očima laika, hezky odspodu:

Amatérský fotbal u nás je něco, co mi přijde smysluplné. Ať už dospěláci nebo děcka, všichni by měli mít možnost ku sportovnímu vyžití. Je jasné, že ne každá vesnice si může dovolit vlastní hokejový stadion a o výbavě hráče už vůbec netřeba mluvit. Zválcovat kus země, zatravnit a postavit dvě branky, které časem někoho zabijou je mnohem méně náročné.

Profesionální fotbal u nás je vyhazování peněz. Rozbahněné plácky uprostřed chátrajících staveb ve kterých se tísní pár desítek, někdy i stovek fanoušků, kteří následně asi rozmlátí co jim přijde pod ruku nebo aspoň obličeje jiných fotbalových fanoušků. O to víc mi přijde divné, kam mizí peníze v tomto sportu. Předpokládám, že hlavní výdej tvoří barely s vlasovou pomádou a honorář foukače bebíček. Těch je při fotbale opravdu hodně.

Reprezentace na ME – Mistrovství Evropy jsem pochopil jako turnaj, který vzniknul, aby si zahráli i outsideři celosvětového měřítka a aby evropským favoritům nemohl náhodou nějakou tu výhru ukrást tým z jižní polokoule. O to žalostnější je fakt, že naše reprezentace musí hodně dřít, aby se na tento turnaj podívala. Až na výjimky naše účast končí v základní skupině. Největším úspěchem samostatného českého státu je prohra ve finále ME 1996, tedy druhé místo. V analogii k hokeji bychom představovali týmy Kazachstánu, Slovinska nebo Maďarska. Tyto týmy ovšem přichází a pravidelně odchází na mistrovství světa, nikoliv šampionát jednoho světového segmentu. Přesnější přirovnání by tedy byl hokejový nároďák zemí jako např. Macao nebo Thajsko (ano, i tam hrajou hokej na IIHF Challenge Cup of Asia)

Reprezentace na MS – To je turnaj s velkým „T“, kde hrajou ti dobří a nejlepší. Ne my! Opět v historii samotné ČR najdeme světlý bod, kterým bylo MS 2006, kde jsme se kvalifikovali a po základní skupině zase odešli do věčných lovišť. Marně jsem zkoušel vypočítat pravděpodobnost, že bychom se na nějaké další MS kvalifikovali. Nakonec jsem přeci našel malou skulinku a sice stát se pořadatelem, nechat se vykořistit ze strany FIFA až na hranici bankrotu a přitom bychom stále neměli záruku, že postoupíme ze skupiny.

A tak si říkám, co na tom lze změnit. Mohli bychom vzít obrovský balík peněz a postupně jej cpát do fotbalu, abychom zlepšili jeho úroveň. Jenomže by to musel být opravdu velký balík peněz a pokud by výsledkem byla pouhá pravidelnost naší účasti na MS, tak je návratnost stále nulová. Navíc ve mě nevzbuzuje důvěru ten člověk, co je občas v televizi a vypadá jako Pan Vajíčko ze starých reklam. Údajně tomu našemu fotbalu tady jako šéfuje.

Snad jednodušší a efektivnější by bylo přestat dotovat profesionální fotbal u nás úplně. Dobré týmy by si vydělali z prodeje lístků a triček (kolik by jich asi bylo?). Ušetřený peníz by šlo investovat do mládežnického fotbalu pro sportovní vyžití mládeže a zbytek třeba smysluplně do mládežnického hokeje, kde by se výsledek jistě dostavil.